Irena DeLave: Guatemala je jako můj druhý domov
Love for Guatemala – tento text byl na vizitce, kterou mi nedávno podávala sympatická světlovláska Irena De Lave poté, co jsem obdivovala v kavárně její náušnice. „Vozím je z Guatemaly, kdyby Vás to zajímalo, podívejte se na mé stránky, třeba Vás tam zaujme ještě něco dalšího,” povídala decentně a skromně.
Na stránky jsem se podívala hned, jak jsem dorazila domů, četla a četla, a nestačila se divit. Sem tam mi u čtení běhal mráz po zádech a slzy se draly do očí…
Jak se vlastně zrodil Váš projekt Love for Guatemala?
Nad zrozením projektu jsem již přemýšlela od mé první cesty do Guatemaly. Ale asi musel dozrát čas a já :), aby se uskutečnilo to, co právě probíhá, a mé sny už nebyly jen pouhé sny. Jsem dnes strašně vděčná neziskovkám v Praze, které po mém návratu z cestování mi nedaly možnost u nich pracovat. 🙂 Vždy všichni projevili nadšení nad mým vzděláním a širokou praxí v zahraničí, ale ve 3. kole většinou mi bylo řečeno, že jsem přece nevystudovala zde a nemám praxi odtud. Bylo to jako snažit se projít zdí, pak jsem si řekla, že to tak má asi být, a nechala to být. :)Narodil se syn a byly jiné starosti a radosti než dokazování někomu, že by mě měl přijmout. A tak jsem poslouchala své srdce a bylo mi tak jasné, že do Guatemaly se musím prostě vrátit, neřešila jsem finance a co a jak. Prostě jsem do toho šla po hlavě a odjela tam se synem, nenechala jsem si to nikým rozmluvit, naslouchala jsem svému hlasu.
Jaký byl návrat do Guatemaly?
Opět jsem se tam setkala s tak nádhernými lidmi, co už tam pomáhají, a i s těmi domorodými. Inspirace byla obrovská, stačilo už jen doladit, kde tedy začít… Je tam tolika potřeb, člověk neví, co dřív, ale vzdělání mi přijde jako jedno z nejdůležitějších. Mayské ženy mají hodně dětí, samy většinou neumí psát ani číst, jen tkát. Školy se tvrdě platí, třeba v rodině se šesti sedmi dětmi bude mít šanci jedno nebo dvě děti jít do školy na pár let. Holčičky skoro vůbec ne. Proto jeden z mých cílů je poslat co nejvíce dětí do školy v oblasti horského Nebaju, kde žije kmen Maya Ixil, a tento kmen byl velmi poznamenán civilní válkou, co tu proběhla. Mnoho mužů bylo zabito před zraky svých dětí a ženy brutálně znásilněny. Proto podpora těchto žen je pro mne též důležitý cíl, díky svým tradicím – tkaní mohou mít fair trade mzdu, rozvinout lépe svou komunitu, a získat tak třeba poprvé v životě trochu sebevědomí. Dalším mým cílem je reforestace (zalesňování). Je to velice konkrétní a viditelný cíl. Eroze v Guatemale je katastrofální a v období dešťů mnoho lidí přijde o přístřešky i životy, když se vše řítí z hor dolů. Zde je důležité prezentovat alternativy na obživu a nekácení a dále vzdělávat vevnitř komunitách. Cílem je i přivést komunity, aby dělaly lesní školky, a pak mohly dále tyto stromy prodávat do jiných komunit.
Toto vše zahrnuje strašně úsilí na dálku, koordinace po e-mailech, skypu. Je třeba kopec trpělivost a víry, obzvláště když se jedná o místní orgány a jejich vůdce. 🙂
Jak tento projekt přijímají místní lidé?
Lidé, co o projektu v Guatemale vědí, nám fandí. Je to malý projekt, zatím, a soustřeďuje se na malé komunity. Maya lidé opravdu brzy vycítí vaše opravdové záměry a neoblafnete je, prověřují si vás, není to úplně lehké se ukázat v horských komunitách, mně k tomu vždy pomohlo to, že už jsem někoho z té komunity znala, kdo tam byl respektovaný, ten člověk jako by za vás ručí, a tím pádem oni věří, že i vy jste v pořádku. 🙂 Jinak by neměli problém vás vyhostit, znám takové příběhy. Právě ta jejich obrovská vděčnost je to, co je pro mne jako motor. Když jsme například loni v létě začali vymýšlet, co tkát, a objevily se první jógové tašky například, tak ty ženy za mnou osobně chodily a děkovaly, že budou mít ten týden práci, slušnou mzdu a budou moci dát na stůl jídlo. To mě hnalo koupit co nejvíce, co mé úspory dovolily, aniž bych věděla, jak to tady prodat. 🙂 Říkala jsem si a stále říkám: To se nezkazí, to není mlíko, když tak tím zateplíme barák. 🙂 Ale tím, že je to vedeno srdcem a s čistým úmyslem, nemám obavy. 🙂 A pak když dostanu děkovný dopis, tak cítím v tom všem obrovský význam. Když se k místním lidem chováte s respektem a úctou, není žádný problém. Jsou to lidé hodně pověrčiví a věří na spoustu věcí. Například turista, co by přišel a jen tak by si začal fotit jejich děti, může skončit mrtev. Oni věří, že to vezme ducha jejich dítěte, nebo že ho unesete do Ameriky…
Jaký je Váš osobní vztah k této krásné zemi?
Můj osobní vztah je velice silný. Je to jako můj druhý domov. Všechny ty vůně jsou mi tak blízké, všude cítím velké duchovno a nezvratitelný fakt, že jste na posvátné půdě. Těžko se to dá popsat, je to silný vnitřní zážitek. Měla jsem šanci zde i dlouhodobě meditovat a věnovat se sobě. To mi jen prohloubilo cítění k tomuto kraji, lidem a všemu, co je zde nabídnuto. Po mé první cestě sem jsem věděla intuitivně, že se přímo sem k posvátnému jezeru Atitlan musím vrátit, nebylo jiné cesty, něco mě sem táhlo. Je tak důležité naslouchat svému srdci a neposlouchat, kdo vám to rozmlouvá z „praktických” důvodů!
A jak se na to vše dívá Vaše rodina?
Mám obrovské štěstí, že mám takového manžela, který mě v tom moc a moc podporuje a fandí mi. Byl se mnou poprvé v Guatemale a viděl, co to se mnou udělalo. Nebrání mi v mých snech, a naopak je mi vždy oporou. Stojí při mně, když jsem z projektů nadšená, a i když prožívám období vyčerpání, únavy a pochybností o tom, zdali to vše dává smysl. Když jsem naše veškeré úspory dala loni do letenek pro mne a pro syna, koupila tam věci, nenavrhl, že by možná bylo rozumnější koupit skříně, které doma nemáme, nebo předělat stropy, v kterých jsou díry na půdu. 🙂 Jedou v tom se mnou, i náš malý, ten už tam má nevěst :), letos tam ale bohužel se mnou nepojede kvůli financím…
Jací lidé se hlásí do Vašich dobrovolnických projektů?
Lidé, co se hlásí, jsou to dobrodruzi, jinak to nejde. 🙂 Všichni, co se tam se mnou chystají letos, ví, že to nebude žádný luxus, ale zažijí hodně a tito lidé mohou člověka jen obohatit a inspirovat. Cestu si hradí, těší se na zalesňování, treky, výlety a hlavně Mayské komunity, u kterých budeme pobývat.
Loni se na mne v Guatemale napojila jedna kamarádka, byla tam jako dobrovolnice u dětí v jednom dětském centru. Byla moc vděčná za tuto zkušenost, hodně jí to dalo a otevřelo oči:). Byla v celku nadšená.
V čem vidíte rozdíl mezi lidmi maya a námi?
Rozdílů je spoustu. Jeden z hlavních vidím, že oni většinou žijí tady a teď. Musí, aby přežili. Nepřemýšlí nad tím, kdy půjdou do důchodu nebo na mateřskou. Takový luxus tam neznají. Neexistují zde takové vymoženosti. Rodina musí strašně držet pohromadě. Jsou vděčni za vše, za maličkosti a rozdali by se. Mluvím samozřejmě o chudých lidech, což je tam většina. Ale i bohatí zde existují takoví, co se prohání v drahých autech, a ani neví, co se třeba děje za kopcem.
Žijí silným duchovním životem, sice většina přešla na křesťanství, ale i tak stále udržují své tradice a rituály, např. zabíjí slepice v katolickém kostele, krkají tam, aby vyhnali zlé duchy (toho využila Coca-cola společnost, která tam prodává o sto šest, aby se lidem lépe krkalo :)). Mají silný vztah k matce zemi a respektují přírodní zákony…
Jak se můžeme do pomoci Guatemale zapojit my?
Koupí výrobků zasadíme více stromů a umožníme místním ženám mít stálou mzdu. Pošleme více dětí do škol. Další možnost je se tam vydat a pracovat jako dobrovolník na spoustě projektů, možností je tam vážně nekonečno. Veliká pomoc je i v šíření informací o těchto projektech pomoc s reklamou atd. Vše je v začátcích, a věřím, že bude jen a jen přibývat možností, jak se k nám připojit, pro toho, kdo bude chtít.
Autor
Helena Pelikánová